Věřte nebo ne, čas běží jako šílený, a nezastaví ho ani jistý Rolf Kasparek. A protože ho nemůže zastavit, alespoň s ním bojuje. A je to věru boj. Psala se osmdesátá léta minulého století a kapela, kterou tenhle Rolf (alias Rock´n´Rolf) v tehdejším Západním Německu založil, byla na startu předlouhé štreky, na níž se jí dostalo mnoho jmen. Nejdříve byla označována jako mladá a dravá štika v potůčku heavy metalu a rodícího se speed metalu, pak jako jeden z čelných a nejlepších představitelů evropské školy právě téhle hudby, posléze jako zakrnělci, kteří nepostřehli, že v těžké hudbě se už nenosí kožený křivák, ale čulík s logem marihuany a pěkně dlouhá bradka, a poslední dobou (snad) zase jako jeden z čelných a nejlepších představitelů staré školy speed metalu.

Mezitím uběhlo mnoho dlouhých let, která, jak alespoň hluboce doufám, dala Rolfovi v jeho cestě za pravou a neotřesitelnou podstatou těžkého kovu za pravdu, a jenž byla lemována hromadou dlouhohrajících desek, nesoucích v záhlaví magické vyjádření onoho principu neústupnosti, totiž „RUNNING WILD“. Zkusme se projít tou trochou historie a domyslet si, co že si to na nás Kasparkovci kdy chystali a ještě snad nachystají.

Bylo 1. října 1984 a svět se měl poprvé dozvědět, kdože jsou to RUNNING WILD. Přesně v ten den se totiž na pultech obchodů s hudbou objevila deska, na jejímž obalu jakýsi vlasatý mladík s okovaným zápěstím a s tetováním se satanskou tématikou na rameni autogenem rozvařoval symbolické železo. A věru že to byl žár. RUNNING WILD se na svojí prvotině předvedli v tom nejlepším možném světle, bylo cítit, že nápady přímo srší, a že zkrátka jejich hlad po hraní a experimentování na tehdy ještě celkem neoraném heavymetalovém poli je obrovský.

Album otvírala přímočará a úderná „Victim Of States Power“ a vlastně hned na začátku definitivně určila to, co následovalo. Nekompromisně řezající riffy, povětšinou vedené ve velmi (na tehdejší dobu) solidním tempu (výjimku tvoří snad jen dnes už skoro legendární hymna „Prisoner Of Our Time“), hutná rytmika a charismatický Kasparkův vokál, to vše v pravých momentech sladěno s již tehdy velmi patrným citem pro melodii, odrážejícím se v několika povedených a velmi originálních motivech a sólech (např. taková „Diabolic Force“), kterýžto cit se ale nakonec pro kapelu stal určujícím až později.

Takhle si RUNNING WILD v některých médiích dokonce vysloužili blackmetalovou nálepku (mimochodem, v žebříčku prodejnosti tehdejšího Metal Hammeru z března 1985 figurovalo album stále na třetím místě), nicméně jsem přesvědčen, že to bylo hlavně kvůli textům, které se odpovídající tématice věnovaly převážnou většinou (ostatně srovnejte si sami v tracklistu pod tímhle článkem, kde třeba zkratka „S.O.S.“ ve skladbě „Adrian S.O.S.“ neznamená nic jiného než „Son Of Satan“).

Ve skutečnosti totiž kapela postavila nezbořitelný základ pro své budoucí směřování a ač můžeme připustit, že její výraz byl (znovu na tehdejší poměry) přece jen poněkud tvrdší, stále to byl hlavně poctivý heavy metal, který vedl její kroky. Dotvrzují to ostatně i skladby „Walpurgis Night“ a „Satan“, které, přestože byly nahrány spolu se zbylým materiálem, se na původním albu nenacházely a byly zařazeny až v pozdějších reedicích jako bonusy.